Eliška Mabel Morkes

Miluji proces tvorby, kdy cítím, že jsem napojená na Zdroj a přede mnou vzniká jedinečný obraz či text. V podstatě jsem prostředníkem, který přenáší moudrost vyšších světů do našeho hmotného. K tomu mi pomáhají především dračí průvodci. Skrze jejich vedení vám ukazuji potenciál vaší duše, jenž je možné žít tady na Zemi. Každý z nás se může spojit se svým světelným průvodcem a nechat se vést.

S vědomím celistvosti...

Jsem za mnohé vděčná svému vnitřnímu světu, za to že jsem ho přijala jako přirozenou součást svého života. Díky tomu jsem totiž nalezla neobyčejné životní průvodce – draky. Vnímám je jako veliké učitele, kteří nám mají opravdu co nabídnout.

Dříve jsem se bála připustit si všechny části svého já

Vžycky jsem to tak vědomě neměla, pamatuji si na velmi dlouhé období, kdy jsem utíkala za svými draky do svého světa s obavou, abych o tom někomu řekla. Draci byli pro mě tenkrát jen utešovatelé a já žila v panice, že jsem vlastně blázen, který neumí sdělovat své niterné bolesti nahlas.

Toto období trvalo téměř osm let.

Dračí volání

Draci tu byli stále se mnou. Připomínali se čím dál intenzivněji a já tím více propadala panice, že se mnou opravdu není něco v pořádku.

Před téměř třemi lety jsem nastoupila na sebezkušenostní výcvik. V prvním velmi zážitkovým týdnu jsme každý den měli imaginace. Vedoucí nás provázeli cestou hrdiny. Ale já místo pocitu, že jsem hrdinka, jsem se propadla ještě hlouběji. Živě si pamatuji imaginaci, kdy jsem stála před několika desítkami draků, kteří se na mě upřeně dívali. Já jen věděla, že na mě naléhají a něco chtějí a já neměla sebemenší ponětí co. Z imaginace jsem se probrala s pláčem a pocitem naprostého zoufalství.

Temná noc duše

Brečela jsem ve dne v noci následujících 24hodin. Nechtěla jsem s nikým mluvit, neměla jsem chuť se účastnit programu. Všechno mi přišlo zbytečné. Nevěděla jsem, proč mám dál existovat.

Jak žít v tomhle světě? Co je vůbec reálné? K čemu tohle všechno je? Měla jsem pocit, že nic nemá smysl, včetně mého života.

Někde v literatuře jsem našla velmi podobný popis mého stavu, který je nazván jako „temná noc duše.“

Cesta z temnoty

Velkou pomocí mi byla tenkrát má výcviková skupina. Dovolila jsem si jim otevřít svůj příběh. Musela jsem odpovědět na mnoho otázek souvisejících s tématem nadřazenosti, velkého ega, smyšlenosti. I ty však měly svá opodstatnění, mnohé jsem si díky těmto otázkám ujasnila.

Následnující tři roky, které trvají dodnes, jsem se vydala na cestu, kdy se snažím integrovat obě složky svého já. Tu, která žije v našem hmotném světě, a tu, které lítá do toho dračího.

Velmi mi v tom pomáhá psaní knihy. Psaní mého dračího příběhu. Příbeh vzniká v imaginaích, kdy navštěvuji své dračí průvodce. Já se následně snažím děj zaznamenat a převést do slov.

Poslání

Přeji si lidem ukázat, že draci nejsou jen ty příšery z pohádek, kteří unáší princezny a princové jim musí useknout hlavy.

Ráda bych lidem zprostředkovala úplně jiný pohled na tyto neobyčejné bytosti. Už při psaní těchto slov, mám slzy dojetí na krajíčku, když si vybavím, jak moc nás milují a chtějí, abychom jim dovolili s námi spolupracovat. Můžeme se od nich mnohému naučit, stačí jen chtít.

Věřím, že mnozí z nás máme svůj „vnitřní svět“. Vůbec nezáleží na tom, zda v něm potkáváme draky či jiné světelné bytosti. Myslím, že jde hlavně o to, abychom svému vnitřnímu světu dali šanci k nám promnouvat. Můžeme se tím naučit více rozumět sami sobě. Žádný pocit ani vize k nám totiž nepřichází náhodou.