(Ne) Být hodnou holčičkou

Před pár dny jsem seděla u večeře se svou malou dcerkou, manželem a rodiči. Bavili jsme se o střední škole a záškoláctví. Taťka vzpomínal na hlášky z omluvenek. Smáli jsme se. Až došla řeč na to, kdo z nás si psal omluvenky, kdo chodil za školu. Ten výraz mamky, která byla překvapená mou otázkou: „A Ty jsi nikdy nešla za školu?“ Mamku to upřímně nikdy nenapadlo.

O rozhovoru jsem dlouho přemýšlela a uvědomila jsem si, že to souvisí s rolí hodné holčičky. Jak moc v sobě máme roli hodné holčičky zakořeněnou? Nejen my ženy. Ale i muži by jistě mohli vyprávět o hodných chlapečcích.

Vzpomněla jsem si, jak jsem základní a střední školu vyšla s myšlenkou, co asi budu mít za známky, aby mamka byla spokojená. Vysoké školy jsem už tolik neřešila. Což přičítám věku a zkušenostem.

Do jaké míry byly známky ze školy mé přání a do jaké přání rodičů? Jak se stane, že člověk ztratí spojení s tím co si sám přeje?

Pojem „hodná holčička“ si vykládám tak, že jde roli, jenž jsme přijali, abychom splnili očekávání druhých. A co se stane, když očekávání druhých nesplníme?

Co když podlehneme strachu, že nás druzí nebudou mít rádi, že nás nepřijmou takoví jací jsme? Raději tedy přijmeme role dle jejich přání? Raději se staneme hodnými holčičkami a chlapečky, než abychom se vystavili možnosti nepřijetí? Tento strach je v mnohých z nás ukryt velmi hluboko.

Uvědomění mě samotnou vyděsilo.

Vzpomeňte si sami, kolikrát jste zažili situace, kdy jsme raději potlačili sami sebe, aby Vás Vaši rodiče či přátelé pochválili. Jak jsme se sami pak cítili?

Jak máme v takových chvílích vysvětlovat své duši, co a proč jsme udělali? Znamená přání druhých víc než to, co cítíme my? Jsme tedy my méně důležití, méně hodnotní než naše okolí?

Každý ať hledá odpovědi dle svého…

Když jsem začala více naslouchat svému vnitřnímu světu, svým darům, vnímala jsem, že jsem vlastně dost možná jiná, než si o mně druzí myslí. Trvalo mi (a v mnohých situacích stále trvá) mnoho let, než jsem se dokázala vykašlat na očekávání druhých a začala více žít dle toho, co cítím.

Ono samotné uvědomění si, kdo jsem opravdu já, dá mnoho práce. Máme totiž v sobě za ty roky života žití dle scénáře druhých už tolik vrstev, tolik masek, že můžeme ztratit kontakt se sebou, se svou podstatou.

Pokud se rozhodnete udělat to, co jsem udělala já, tak riskujete možnost odchodu některých lidí z Vašeho života. Těch, o kterých jste si mysleli, že jsou Vaši přátelé. Takový už ale život je.

Rozhodnutí žít život dle svého má však veliký klad. Tím kladem je pocit svobody. Vaší svobody. Váš život přeci patří jen a jen Vám.

Kdybych někdy v budoucnu své dcerce Jasmínce Emě cpala nějaká svá očekávání, prosím, ať mě sama zadrží. Ať se nenechá.

Prosím všechny hodné holky a kluky světa, žijme podle svého, tak jak nás vede naše duše. Žijme vedeni láskou z podstaty svého bytí. Každý má právo na lásku a přijetí už tím, že je.