Vnitřní svět těhotné ženy

Tento článek je opravdu osobní. Píši ho pro povzbuzení žen, které si přejí prohloubit důvěru v sebe během těhotenství.

Těhotenství vnímám jako velký dar. Zázrak. Nám s manželem byl tento zázrak darován pár měsíců po svatbě. Tolik emocí. Ta radost, že se to podařilo a navíc tak rychle. Úžasný pocit vděčnosti, že jsme oba zdraví, a že si nás dušička vybrala jako své rodiče. Na druhé straně škály emocí jsem začala poznávat období, kdy se odkrývaly strachy, jaké jsem do té doby nepoznala.

Když jsem otěhotněla, tak jsem se o tu úžasnou novinku měla chuť podělit se svými blízkými. Zároveň jsem si říkala, že raději počkáme těch prvních několik měsíců, ať víme, že je vše v pořádku. Má mamka dostala tuhle novinku ke kulatinám. A vlastně to pro všechny byl takový vánoční dárek, prostě ideální načasování 🙂

Krásný pocit z těhotenství umocňoval i fakt, že mi bylo dobře. Žádné ranní nevolnosti. Akorát jsem prvních pár měsíců vyměnila jogurty za zelí na všechny způsoby. Snad nebyl víkend bez zelňačky, ale co by manžel pro svou milovanou těhotnou ženu neudělal 🙂

Z mého rozpoložení radosti mě ale vyváděli lékaři. Potvrzení těhotenství a první kontroly byly ještě relativně v pořádku, ale pak to začalo. „Máte málo železa a pokud neberete nic od nás, tak to, co berete, není dostačující.“ Prohlásila jednoho dne jiná gynekoložka než ta, ke které chodím mnoho let. Nedala jsem se a pokračovala v braní přírodních doplňků. A hle, krevní obraz se v průběhu těhotenství velmi zlepšil.

Další náraz přišel nedlouho po začátku roku. Jedny testy mi nevyšly úplně ideálně. Výsledky testu dle lékařských tabulek (a mého věku – první těhotenství ve 30+, Vás už rovnou zařadí do rizikovější skupiny) hovořily o zvýšeném riziku, že miminko nebude úplně zdravé.

Ve svém životě jsem snad nezažila větší strach, než tyto dny. Nebyl to strach o mě, ale o ten zázrak, který ve mně rostl. Jako kdyby všechna radost zmizela a existoval jen ten strach. Do jisté míry mi pomohly meditace a napojování se na duši miminka. Další úleva přišla po kraniosakrálním ošetření. Lékař mi o několik dní později sdělil, že je vše v pořádku. A já opět cítila vnitřní spojení s miminkem. Byla to pro mě veliká lekce.

V tom týdnu jsem si ale uvědomila, jakou lékaři mají moc. Jaká je síla slov, které sdělují. Tyto obavy však mají takovou moc, že se Vám umí velmi rychle zavrtat do hlavy. Myšlenky strachu se pak kupí jedna na druhou, až se mohou dostat mimo Vaši kontrolu. To se stalo i mně. Napojila jsem se na kolektivní strach žen v těhotenství. Neuvěřitelná síla v tom negativním slova smyslu.

Je velmi důležité, abychom změnami myšlení zmenšovali tyto kolektivní strachy. Vím, že to potrvá ještě dlouho, ale věřím, že je možné strachy přepsat na myšlenky o důvěře v život a jeho plynutí.

Následující měsíc přišla karanténa. Další velký zvrat. Rozhodli jsme se, že bude pro mě bezpečnější být mimo Prahu. Dobře jsme udělali. Každý den jsem si totiž mohla začít dopřávat čas pro sebe a miminko – cvičení těhotenské jógy, ranní meditace, dlouhé procházky v přírodě, malování a další tvoření. Patřím mezi lidi, kteří jsou za toto období vděční.

Negativní stránka karantény však znamenala, že jakožto těhotná (pro lékaře v rizikové skupině kvůli Covidu) musím na prohlídky pravidelně. Ale co prohlídka, to jiná gynekoložka či gynekolog. I přes sdělení mé nevole této skutečnosti mi bylo řečeno „A co máme jiného dělat?“. To samé jsem si říkala já. Nechtělo se mi v takové situaci hledat nového lékaře, byla jsem ráda, že jsem do Prahy jezdila jen na otočku.

Další prohlídka a opět nový gynekolog. Neznal mě, viděl mě prvně. Tak jako já jeho. Po krátkém představení však zjistil, že jsem nebyla na nějakém testu (v průběhu těhotenství jsem vynechávala ta vyšetření, která jsem nechtěla podstoupit). Jeho reakce byla neuvěřitelná. Pustil se do mě tak, že ze mě udělal tu nejméně zodpovědnou matku na světě. Ženu, která svým chováním ohrožuje zdraví dítěte. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se sotva zmohla na slovo.

Jedině až pláč a telefonát s manželem mi pomohly. Jak lehké je dotknout se těhotné ženy a jejího nejzranitelnějšího místa. Jak snadné je nechat se vyvést ze svého vnitřního středu. Dotyčnému doktorovi jsem v následujících týdnech v meditacích odpouštěla. Došlo mi, že on činil to, co se naučil, co mu bylo na fakultě vštěpováno.

A já zase dělala to, co jsem cítila. Mohla jsem mu však říct, že se každý den napojuji na své miminko, a že vím, že je vše v pořádku? Že každý den prosvětluji své tělo, každou buňku a posílám tím do svého těla a do miminka lásku a zdraví?

Myslím, že by mi zavolal Bohnice velmi rychle. A přesto je mi jasné, že nejsem první ani poslední žena, která odmítla nějaké vyšetření.

Pár týdnů před termínem porodu se mi zdál sen, jak jsem své miminko držela v náruči. Mělo zavřené oči a spokojeně odpočívalo. Byla jsem si plně vědoma skutečnosti, že tohle je to děťátko, které mám v bříšku. Krásný pocit ze sna, včetně detailů tváře miminka, předčil emoce všech ultrazvuků, které jsem během těhotenství podstoupila 🙂

Konec těhotenství se odehrával v podobném duchu. Můj klid a radost. Lékařské komentáře, jak je možné, že je mi po 30tém týdnu stále dobře, nemám potíže, neotékají mi nohy… Má vděčnost, že vše mohu již několik měsíců konzultovat se svou porodní asistentkou. Alespoň někdo s lékařským vzděláním, kdo mě vnímá jako holistickou bytost a ne jako pacientku bez možnosti cítění a vlastního názoru.

Kam zmizela důvěra v přírodu? Ve skutečnost, že těhotná žena ví, co je pro ni nejlepší? Jak to, že jsme odevzdali tolik moci lékařům a jejich tabulkám? Kde je víra v naše tělo, jeho sílu a spojení s miminkem? Mám tolik otázek a neznám na ně odpovědi.

Co si tedy ze svého prvního těhotenství odnáším?

Lékařů a jejich znalostí si vážím, ale práce se sebou a mým vnitřním světem byla pro mě v těhotenství nenahraditelná jakoukoli vnější péčí.

Je důležité pečovat o sebe a své nitro. Stále komunikovat s miminkem. Často meditovat, hýbat se, chodit do přírody, jíst pestrou stravu, naslouchat svým potřebám. Jsou to ty zdroje, které Vám dodají sílu, když se potkáte s vnějším světem, který smýšlí jinak než Vy. Nikdo totiž nemůže miminku nahradit energii maminky, kterou si samo vybralo.

Kdykoli jsem se napojila na své miminko, vnímala jsem úžasný klid. Mnohdy jsem dokázala ten klid přenést i na sebe a byla jsem za to mému zázraku v bříšku velmi vděčná. Miminko je totiž plně napojené na Zdroj. Zároveň však vnímá všechny emoce matky, otce a dalších osob v okolí. Udržovat v sobě energii lásky a rovnováhy vnímám za velmi důležité. To proto, aby se děťátko na svět těšilo a důvěřovalo, že se rodí do bezpečného prostoru.

Pojďme měnit zajeté vzorce náhledu na těhotnou ženu. Není to snadné, ale každou silnou ženou, každou nastávající matkou, se svět posouvá kupředu. Děkuji silným ženám a jejich statečným partnerům 🙂 Děkuji svému úžasnému muži, že je mi velkou oporou 🙂

Úžasné fotografie k článku mám od Lucie Václavkové (https://vaclavkovalucie.cz), moc za ně děkuji 🙂

Pokud Vás zajímá téma síly slov, tak jsem se nad ním zamýšlela i v tomto článku: https://vnitrnisvety.cz/sila-slova/

K udržení pozitivního rozpoložení mi pomáhají i karty. Sama jsem pro Vás vytvořila tyto afirmační karty zdarma: https://vnitrnisvety.cz/afirmacni-karty/

Eliška Mabel Morkes
Jsem průvodkyně vnitřních světů, krásného prostoru, který má v sobě každý z nás. Zároveň miluji proces tvorby, kdy cítím, že jsem napojená na Zdroj a přede mnou vzniká jedinečný obraz či text. V podstatě jsem prostředníkem, který přenáší moudrost vyšších světů do našeho hmotného. Více o mé cestě si můžete přečíst zde: Má cesta k drakům >> Úvod do tématu vnitřních světů a jejich průvodců se dočtete zde: Ebook Drak v Tobě >> Praktický návod, jak se spojit se svými vnitřními průvodci mám pro Vás zde: Ebook Probuď v sobě draka >>