Co mi pomohlo v práci se strachem?

Jistě znáte ty chvíle, kdy se cítíte strachem doslova paralyzovaní. Jde o to, že strach v nás probouzí nejstarší část mozku – tzv. plazí mozek, která v nás vyvolává nejzákladnější instinkty přežití – útěk, úlek nebo útok.

Jak se Vám tyto možnosti v praxi osvědčily?

Mě převálcovaly už mnohokrát, ale to, že to není ideální cesta, mě v životě napadlo už mnohokrát. Uvědomila jsem si to i díky nastavenému zrcadlu v podobě vět od jiných lidí:

„Ano, vím, ale já se bojím podívat se do sebe.“ „Mám strach z toho, co uvnitř sebe najdu.“ „Vím, že mám v sobě hodně bolesti, je lepší se k ničemu nevracet a nerozebírat.“

Jsou Vám tyto věty povědomé?

Pokud ano, zkoušeli jste se podívat na jádro pudla?

Když si vzpomenu na sebe a své začátky kontaktů s draky, byla jsem neskutečně vyděšená. Nechápala jsem, co se děje. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem někam utéct. S nikým nemluvit, nikoho nevidět, nic neřešit. Tak moc jsem se bála. Otřáslo to celým mým já. Nerozuměla jsem, co se po mě chce. Proč bych já měla mít s draky něco společného? (více o mé cestě k drakům se dozvíte v mém osobním příběhu zde: https://vnitrnisvety.cz/muj-pribeh/ )

Byla jsem absolutně vnořená do emoce strachu.

Po nějaké době se tato silná emoce začala uvolňovat a já se otevírala dalším krokům. Vzpomněla jsem si na Jungovo poučku, že je potřeba se strachu postavit čelem.

„Hm, dobrý, ale co dál?“ Kromě uvědomění, že útěk či mlčení (tedy úlek) nic nevyřeší, jsem neměla pocit posunu.

To, co mi ale opravdu pomohlo, byla až jedna koučovací otázka, která zní:

„Co nejhoršího se může stát?“

Zdánlivě jednoduchá otázka mě přivedla na jiný úhel pohledu. Tato otázka v sobě skrývá možnost uvědomění si té nejhorší situace, která může nastat. Jít ještě dál, než ke strachu, jenž vlastně do té doby nemá jasné ohraničení či pojmenování.

Zkusit si v hlavě nejčernější scénář je velmi osvobozující. Ač jsem svým naladěním optimistka, tak tato cesta mi v podobných případech už mnohokrát pomohla.

Uvědomila jsem si, že žádný černý scénář není tak hrozný, jak jsme si předtím myslela. Strachy se mohou změnit, když si na ně posvítíme. Bolavá rána se může zahojit, až když ji začneme čistit.

Díky této otázce mi došlo, že se bojím neznáma, což patří mezi nejčastější strachy vůbec. Dalším strachem byl strach z nepřijetí druhých. Že když s tímto tématem vyjdu ven, tak mě nikdo nebude rozumět, nebudu přijatá, nebudou mě mít druzí rádi.

Jsou Vám tyto strachy povědomé?

Má mysl rozjela černé scénáře na plné obrátky. Od myšlenek o dalším útěku, skoncováním s těmito všemi „duchovními tématy“ až po osamělý život někde v lesích.

Zdá se Vám to bláznivé?

Mě taky, tedy dnes už mi to připadá bláznivé.

Díky posvícení si na strachy a převedení strachů do absurdních extrémů přišla úleva a strach mohl odeznít.

Jsem za to uvědomění ráda. Neboť po paralýze strachu, přišel klid. Nebylo to hned, ale stalo se tak. A díky tomu se mi otevřela zcela nová cesta. Naslouchání mému vnitřnímu světu. Otevření se možnosti, že tyto poklady mohu sdílet se světem. A pomáhat Vám, aby i Vy jste objevili dary svých osobních průvodců vnitřního světa 🙂 O práci se strachem v době těhotenství píši v následujícím článku: https://vnitrnisvety.cz/vnitrni-svet-tehotne-zeny/

Děkuji za tyto dary

S vděčností Eliška Mabel